obalka cerven
ARCH 3 obálka
Časopis ARCH 02/2021
Časopis ARCH 01/2021

jún 2022

Listuji Atlasem transformace a marně v něm hledám heslo recyklace, překvapivě zde chybí. Přemýšlím, který z obsažených pojmů by mu mohl být nejblíže. Transformace, Proměna, Opakování nebo snad Nic? Nakonec mi z toho vychází Třídění, které sice recyklací není, ale přece jenom jí vždy předchází. Po nalistování příslušné strany nenacházím text věnovaný třídění recyklovatelných materiálů ani klasifikaci živých organismů, jak bych očekával, ale článek o třídění knih. Spisovatel Georges Perec se v něm zamýšlí nad uměním, způsoby a systémy jejich uspořádání. Dočítám se o tom, že dvanáct tisíc svazků knihovny kapitána Nema, jejíž rozšiřování skončilo, když se Nautilus poprvé ponořil pod hladinu, bylo seřazeno podle jazyka. Že knihy Julese Verna se řadí snadno a že mezi knihy, které je naopak téměř nemožné zařadit, patří například časopis, od něhož máte jen jedno číslo. S některými postřehy autora se dá polemizovat. Třeba že každý instinktivně ví, kam uložil tu nebo onu knihu, nebo že v kuchyni schraňujeme obvykle jediný druh knih, a sice kuchařky. S jinými se dá ztotožnit, například že knihovna, kterou nerovnáte, se stane neuspořádanou, díky čemuž vzniká jistá entropie. A během čtení se mi postupně vybavují tři knihovny téhož knihovníka, který nepřímo ovlivnil i vydání tohoto časopisu, kurátorované architektem Petrem Hájkem.

První z nich se nacházela v třípokojovém bytě nedaleko Taborstrasse ve Vídni. Kromě toho, že knihy postupně zaplnily všechny pokoje, zaplnily i kuchyni. Zcela jistě se však nejednalo pouze o obvyklé kuchařky, ačkoliv majitel bytu připravoval vydání knihy o jídle, z níž si pamatuji pouze krátký úryvek o smaženém sýru, který vznikl za války jako náhražka za smažený řízek a nedal se jen tak ošidit, protože by při smažení vytekl. Tento akt úniku z vyhrazených míst se kvůli nestabilitě levných dřevěných regálů a vzrůstajícímu množství, a tedy i hmotnosti, jejich obsahu stal nejedenkrát osudným samotným knihám, které napodobujíce závěrečnou scénu z Antonioniho Zabriskie Point létaly čím dál menšími prostory bytu. Ranní probuzení zde však díky tomu bylo vždy bibliofilním zážitkem, pro nějž nebylo nutné ani vstávat z postele, stačilo jen natáhnout ruku pro tu nejbližší, která navíc byla často o architektuře. Například o geniálním vynálezu jiného českého teoretika architektury v exilu Jana Turnovského, který si nechal patentovat prostorově úsporné uskladňování špaget do makarónů.

Druhá knihovna vznikla jako reinkarnace té první, když její rozsah už začal znemožňovat nejenom návštěvu, ale i užívání bytu samotného. A když si knihovník pořídil statek, který by dokázal pojmout takových knihoven hned několik. Dodnes čítá tisíce (nebo snad dokonce desetitisíce) svazků, jejichž třídění po převozu z metropole na periferii se stalo jednou z nejdelších společenských událostí, která se v Mikulovicích u Znojma odehrála. Poučení ze zkušeností s lacinými dřevěnými policemi z nejmenovaného nábytkového řetězce vedlo k využití kvalitního kovového regálového systému, jehož infrastrukturní architektura korespondovala s faktem, že proces třídění je zde myšlen opravdu vážně. Vyšší neshrbení návštěvníci se sice občas praštili hlavou o nadpražní ztužidla v jeho úzkých uličkách, vždy však díky tomu objevili knihu, které by si jinak možná nevšimli. Mnohé z nich byly v němčině, což mě vždy provokovalo se ji pořádně naučit. Sám knihovník skrze její učení znovu objevil mnohé významy slov, které v mateřském jazyce považujeme za samozřejmé.

Poslední třetí knihovna vznikla v důsledku třídění dvou předchozích a tvořily ji především knihy, které v knihovně byly vícekrát, případně o ně již knihovník nestál nebo ho k jejich vyčlenění vedly jiné rozmary. Tato knihovna vlastně knihovnou nebyla. Dokonale však naplňovala ústřední téma tohoto časopisu, kterým je recyklace, nejen jako akt opětovného využití materiálu, ale též myšlenek. Šlo totiž o zeď z knih, kterou knihovníkovi pomocníci postupně vyzdili, pravděpodobně na vápenocementovou maltu, jako by byla z cihel. Tedy sem tam se v ní objevila i skutečná plná pálená cihla, podobně jako když mi knihovník vysvětloval, že bych měl psát jasně a srozumitelně a cizí výrazy používat jen občas, aby se nezapomnělo, že je znám. Tím knihovníkem nebyl nikdo jiný než Jan Tabor. V tomto čísle časopisu pokračujeme ve zdění jeho stěny, jejímž smyslem není stavění fyzických bariér, ale spíše bourání těch mentálních, které nejlépe charakterizuje právě akt, kdy dáte zedníkovi do ruky knihu.

Jakub Kopec, šéfredaktor

V tomto čísle:

Editoriál

Budoucnost architektury je v recyklaci

Rekonštrukcia Slovenskej národnej galérie v Bratislave

Home of AV, Voděrádky u Říčan

Pink Whale, Bratislava

Neformálne mo(nu)menty, Bratislava

(Po)zastavenie při kolekcii Nikoly Čemanovej re-Carnis

Architektúra pre mňa znamená spôsob, ako nachádzať a realizovať vztahy

Serious Fun. Architektur & Spiele

C20 Sprievodca architekturou Vysokých Tatier

Giraffe Bakery – Príbeh rodinnej cukrárne

Svetlana Fialová (monografia)

máj 2022

Cena ARCH je cenou časopisu ARCH o architektúre a inej kultúre. Ustanovil ju v roku 1998 zakladateľ časopisu ARCH architekt Martin Mašek v spolupráci so šéfredaktorkou a členmi redakčnej rady s úmyslom vyzdvihnúť pozoruhodné diela domácej architektonickej scény. Cena sa udeľuje každoročne architektonickému dielu, ktoré medzinárodná porota (v ktorej sa striedajú renomovaní kritici architektúry z Rakúska, Česka, Slovinska, Maďarska a Slovenska) uzná za najvýraznejší architektonický čin reflektovaný v uplynulom období na stránkach časopisu ARCH.

Slávnostné vyhlásenie Ceny časopisu ARCH je podujatím, v ktorom sa spája profesionalita architektov, ich tvorby, s nadčasovou kultúrnou hodnotou realizovaných diel. Cena ARCH sa vďaka kvalite nominovaných prác, prítomnosti zahraničných a medzinárodne renomovaných odborníkov, ako aj vďaka záujmu odbornej i širokej verejnosti zaraďuje medzi najdôležitejšie podujatia svojho druhu na Slovensku.

Súčasťou vyhlásenia Ceny ARCH je aj katalóg nominovaných diel. Reprezentačný katalóg je distribuovaný predovšetkým architektom a investorom. Katalóg zachytáva okrem prehľadu nominovaných diel aj kompletný záznam rokovania poroty, čím získava čitateľskú príťažlivosť. Katalóg patrí medzi tie produkty, ktoré sú dlhodobo čítané a citované.

Laureátom ceny ARCH 2022 sa stal Benjamín Brádňanský a Vít Halada z ateliéru N/A s dielom Dom 10plošín.

V tomto čísle:

Laureátom ceny ARCH 2022 sa stal Benjamín Brádňanský a Vít Halada z ateliéru N/A s dielom Dom 10plošín. 

marec 2022

27. ročník časopisu ARCH bychom chtěli učinit přelomovým. Věková hranice dospělosti byla dosažena, všechny benefity let dospívání jsou nenávratně ztraceny. Nesnesitelná lehkost bytí je konfrontována s tíhou společenské zodpovědnosti. „Je lepší shořet než vyhasnout,“ zpívá Neil Young v písni, která se nechtěně stala mottem předčasně zesnulých hudebních ikon popkultury z tzv. Klubu 27. Záměrem pro tento a následující roky časopisu není směřování k tomu či onomu konci, ale spíše rozdmýchání ohně z vloni zažehlé jiskřičky. Za její podnícení, ilustrované navenek především vizuální proměnou časopisu, patří velké poděkování Eleně Alexy. Aktuální výzvou, před níž se nacházíme, je navázat na její práci i proměnou obsahovou, která by ještě více naplnila jedinečnost tištěného média v době dominance těch internetových. Kromě tradičních i několika nových redakčních rubrik, mapujících aktuální dění na kulturním poli s důrazem na architekturu, proto přicházíme s novým formátem prezentace architektonických děl.

Klíčem k němu je kurátorování. Tato dnes již poměrně rozšířená interdisciplinární činnost není architektonické profesi příliš vzdálená. Ostatně jeden z jejích průkopníků ve světě umění Walter Hopps přirovnával práci kurátora k práci dirigenta, který se snaží nastolit soulad v orchestru plném individualit. Kéž by bylo v procesu projektování a realizace na Slovensku více takových virtuózů na všech pozicích… Když jsem před lety sestavoval číslo známého českého architektonického časopisu zaměřené na kurátorování architektury, pokoušeli jsme se jeho prostřednictvím aktualizovat i tradiční roli architekta. Místo pozice neomylného tvůrce-mistra zastávajícího určitou nadřazenou, řídící roli jsme o něm uvažovali otevřeněji jako o mediátorovi architektonických situací v tvůrčím procesu založeném na vyjednávání mezi různými aktéry na různých úrovních, na mezioborové spolupráci, na kritickém myšlení, citlivosti apod. A tento otevřený aktivní přístup by mělo kurátorování iniciovat i v případě časopisu ARCH.

Osobnost externího kurátora nebo kurátorky, kteří vás od tohoto čísla budou provázet hlavní částí obsahu, vás uvítá již na autorsky pojaté fotografii na obálce. Kurátor(ka) je vybírán(a) redakcí, resp. redakční radou, z řad praktikujících architektů a architektek, kteří představují důležitou součást slovenské architektonické scény, případně zajišťují vysoce kvalifikovaný pohled na ni ze zahraničí (slovenští autoři a autorky působící mimo Slovensko, resp. zahraniční autoři a autorky se zájmem o slovenskou scénu). Kurátor(ka) seznamuje čtenáře se svým architektonickým uvažováním a na jeho základě vybírá realizace do čísla, podrobně zdůvodňuje a komentuje výběr. Spolu s ostatními kurátory a kurátorkami v daném roce tvoří porotu Ceny ARCH, přičemž nominovanými díly na ni se stávají díla jimi vybraná, tedy s výjimkou jejich vlastních. Kromě důrazu na osobní výpověď jednotlivých kurátorů a kurátorek je zásadní také zajištění jejich názorové plurality. Čtyři letošní čísla proto budou kurátorovat zcela rozdílné osobnosti architektury.

Jako prvolezec byl vybrán Števo Polakovič z bratislavského architektonického ateliéru GutGut. Tato volba má mnoho různých důvodů. Števo se pohybuje na scéně již několik dekád, přičemž si stále zachovává neutuchající tvůrčí svěžest. Přístup ateliéru GutGut, charakteristický otevřeností architektonické formy a empatickým kombinováním nového se starým, postupem času inicioval jeden z výrazných oddenků slovenské architektonické scény. Števovy aktivity zároveň přesahují úzké pojetí architektury jako stavebního umění. V rámci svých mnoha spoluprací popularizuje architekturu mezi laickou veřejností a učí o ní uvažovat nové generace budoucích autorů a autorek. V neposlední řadě je velmi odvážným a schopným improvizátorem, který byl ochoten kývnout na naši snad až příliš volně definovanou nabídku k sestavení jarního vydání letošního časopisu ARCH. Pevně věříme, že výsledek této velmi podnětné spolupráce bude pro čtenáře inspirativní a spustí proces opětovného uchopení architektonického média profesní komunitou, pro niž je nejen určen, ale která jej především spoluvytváří.

–⁠⁠⁠ Jakub Kopec

V tomto čísle:

Števo Polakovič

Marko, Kropiláková, Šmotlák

zerozero

Sadovsky & Architects

Šépka architekti

Peter Mazalán

Matyás Zagiba

Peter Žalman

Jana Babušiaková

Mária Beňačková Rišková

Peter Radkoff

Július Brutus

Michal Hvorecký

Juraj Hermann, Henrieta Moravčíková

JRKVC

GutGut

Ateliér HAUS, Light Lab

Mjölk architekti

Rea Dilhoffová

Simona Kolimárová

Maroš Schmidt

Zuzana Duchová

Miroslava Urbanová

Ľubica Hustá

Ľudmila Kasaj Poláčková

december 2021

Urbo Kune

Esperanto – takmer zabudnutá podivná lingvistická epizóda. V intelektuálnych kruhoch sa však počíta všetko, čo vznikalo z vyšších ideálov, a tak do tohto utopického univerzálneho jazyka načrel aj rakúsky kritik architektúry, pedagóg a publicista Jan Tabor. Jan, ktorý nás nedávno navždy opustil a ktorý aj tu na Slovensku mnohých z nás, čo sme sa pohybovali v oblasti výskumu dejín architektúry a kritickej publicistiky, intenzívne zasiahol svojou multirozhľadenou a očarujúco vtipnou osobnosťou, si z esperanta vzal to najlepšie. Nádhernú ideu zjednoteného sveta, alebo aspoň Európy, kde blaho spočíva v kultúre, umení, vo vzdelávaní, výskume a v rovnosti. Svoj sen o takto humanisticky poňatej hlavnej metropole Európy nazval po esperantsky urbo kune – spoločné mesto. Jan v manifeste, ktorý zverejnil v roku 2013, píše, že proces plánovania a výstavby Urbo Kune je najdôležitejším úvodným aktom európskeho zjednocovania. Urbo Kune má byť humánnym a demokratickým, technologicky, ekologicky a esteticky novým mestom, laboratóriom a prototypom novej európskej kultúry. Jeho urbanizmus a architektúra majú byť experimentálne s dôrazom na flexibilitu, ale aj na veľkorysosť. Tvorba koncepcií a stavebných plánov má prebiehať formou verejných odborných súťaží. Urbo Kune je hlavným mestom všetkých Európanov a jeho kultúrne, urbanistické a architektonické koncepty odrážajú spoločnú vôľu žiť v európskom superštáte.

Táto Janova vízia nezostala osamotená, čerpalo z nej viacero interdisciplinárnych projektov. Najznámejším je asi sci-fi román českého autora Miloša Urbana s rovnomenných názvom Urbo Kune, kde však fiktívne hlavné mesto Európy rozhodne nie je až také priateľské, ako sa navonok prezentuje. No to je už iný príbeh.

Ale prečo vlastne spomínam Urbo Kune? V akom kontexte presahuje do našich reálií? ARCH vždy bol a dnes azda ešte väčšmi je primárne o slovenskej architektúre. Publikujeme a analyzujeme len práce slovenských architektov a dizajnérov, všímame si javy a témy, ktoré majú spoločenskú, kultúrnu, teritoriálnu alebo autorskú väzbu na skratku SK. No aj keď je písaný len v slovenčine, nie je regionálne ladeným médiom v tradičnom chápaní. Napriek tomu sa istým pokušeniam typu regionálne verzus európske celkom odolať nedá. A hoci regionalizmus už nie je témou dňa, pri premýšľaní o forme a obsahu architektúry je predsa vždy lákavé hľadať niečo výnimočné, nezameniteľné a výhradné.

Aj pri zostavovaní najnovšieho ARCHU sa neodbytne vynárali otázky, aká je slovenská architektúra a či vôbec má takéto uvažovanie opodstatnenie, ak pojem slovenský viažeme na akúkoľvek formu národnej identity. A fakty späté s publikovanými prácami nasvedčujú, že takto postavená otázka asi neprinesie jednoznačnú odpoveď. Architekti zo štúdia BEEF na Malorke postavili vilu, ktorá bez výhrad splynie s najlepšou súčasnou španielskou architektonickou produkciou. Základná škola Guliver od tria Murgaš, Cesnak, Lepej stojí na okraji Banskej Štiavnice, ale recenzia uvádza, že program, výraz a kvalita tohto diela nesú znaky aplikovateľné v akomkoľvek inom medzinárodnom kontexte. Števo Polakovič v rozhovore konštatuje, že v slovenskej architektúre vidí dosť silných a originálnych autorských prístupov, a to aj z pohľadu širšej európskej scény. ARCH je vlastne vždy pomerne bohatý na rozmanité prejavy európskej spolupatričnosti slovenskej architektúry.

Európa architektúru na Slovensku možno zatiaľ takto nevidí, ale dôležitejšie je, aká je naša vlastná sebareflexia a samourčenie. V tomto bode sa vrátim k Taborovmu Urbo Kune, mestu miest, vysnenej mestskej krajine novej európskej civilizácie. Posolstvo je totiž omnoho hlbšie. „Urbo Kune je nositeľom a vyjadrením európskeho elan vital,“ píše Jan. To je tá esencia. Nie čím sa líšime, ale čím sme európski. Čím sa slovenská architektúra stáva súčasťou európskej scény, čím prispieva, aké hodnoty zveľaďuje. Aj keď je teda kód SK vyjadrením národnej, resp. regionálnej príslušnosti, je to predsa len medzinárodná skratka. A práve to nás v ARCHU najviac zaujíma.

Elena Alexy

V tomto čísle:

Martin Paško

Peter Jurkovič

Pavol Pauliny

Murgaš, Lepej, Cesnak

Imro Vaško

Števo Polakovič

Tatiana Kollarová

Kuklica, Smerek, Hubinský

BEEF a ďalší

 

september 2021

Cnosti pomalosti

Keď sme sa hrali s rôznymi predstavami o možných podobách inovovaného Archu, jednou z jeho očakávaných vlastností bola tematizácia jednotlivých vydaní. Tak to aj vždy bolo. A bolo to správne. Udržateľné koncepty, sociálna zodpovednosť, spoločné bývanie, otázka vkusu, urbánne inovácie atď. Čo číslo, to iný headline. Až vzniká nádherné zdanie nevyčerpateľnosti architektonických tém, ktoré možno spojiť s naozaj plnohodnotným redakčným obsahom. Ak však budeme k sebe úprimní, v kontexte lokálnych reálií slovenskej architektúry zatiaľ jasne uvidíme iba limitovaný počet tém, o ktorých má zmysel písať a ktorými možno naplniť presvedčivý počet strán. Môžeme si teda trénovať redakčnú zručnosť v rôznorodom pomenúvaní tých istých javov, no vo výsledku to väčšinou bude len skloňovanie toho istého – bývanie, rodinné domy, verejný priestor, rekonštrukcie... Isto, kde-tu sa vyskytne aj iná typológia – škola či škôlka, cintorín, vyhliadková veža. No ešte stále sú to skôr ojedinelé úkazy, na ktorých sa len ťažko stavia košatejšia obsahová koncepcia časopisu bez toho, aby do vysnívanej témy kvôli potrebnému rozsahu nepresiakla aj banálnejšia architektúra.

Téma čísla je krásny ideál, drží vnútorný poriadok, analyzuje a hierarchizuje istú množinu javov a informácií. V neposlednom rade uľahčuje šéfredaktorovi život – redukuje jeho nemalé útrapy pri úvahách, o čom písať editoriál. Na druhej strane, ak sa konkrétnej témy zbavíme, zbavíme sa aj jej vlastných obmedzení. Bez témy prichádza sloboda vyberať si a reagovať na podnety tak, ako spontánne prichádzajú. Sústrediť sa a nachádzať to, čo práve hľadáme. A to na oboch stranách, v redakcii aj v čitateľskom publiku. Práve preto ARCH nemá jedinú tému, a aj to je správne.

Napriek tomuto zámerne netematickému nastaveniu sa druhým tohtoročným číslom ARCHU predsa len vinie jeden skrytý leitmotív. Je ním pomalosť alebo, presnejšie, tempo vzdorujúce konvenčným očakávaniam. Architekti Benjamín Brádňanský a Vít Halada (n/a) sa až teraz, po rokoch, rozhodli publikovať rodinný dom 10plošín v Jarovciach. Zoran Samoľ pokorne prijal fakt, že rekonštrukcia pôvodného robotníckeho domčeka v Šali z roku 1928 bude prebiehať omnoho pomalšie, než je bežné. Len málokto je ochotný venovať bádaniu a písaniu toľko času ako Liana Rosinová, autorka knižky Čistá biela (je mýtus). Carl Honoré, autor bestsellera Chvála pomalosti, píše: „Tajomstvo spočíva v rovnováhe: Namiesto toho, aby ste robili všetko rýchlejšie, robte veci správnou rýchlosťou. Niekedy rýchlo, inokedy pomaly.“ Takáto pomalosť je cnosť. Je to pomalosť v zmysle biblického „v plnosti času“. Pomalosť, ktorá rešpektuje prirodzený chod vecí, ktorá dovoľuje naplno vnímať, nelámať rekordné termíny, nepodliehať klamu, že k úspechu vedie len rýchlosť. K úspechu predsa vedie predovšetkým vytrvalosť.

Elena Alexy

V tomto čísle:

Benjamín Bradňanský

Vít Halada

benkobenko

Liana Rosinová

SLLA

ORA Architekti

Kristína Plavčanová Šipulová

Rita Kozsorús

GRAU

Sebastian Nagy

+ ďalší

jún 2021

Ticho. Kolotoč, ktorý sa točil vyše štvrťstoročia, sa zastavil. Arch si od minuloročného decembra dal prestávku. Vždy je dobré, ak sa dá na chvíľu vydýchnuť a preskúmať okolnosti z inej perspektívy. Premyslieť si, kto som, kým chcem byť, čo má zmysel, kde je moje miesto, ako môžem prispieť či prospieť. A my sme o Archu takto premýšľali. Intenzívne a náruživo. Kládli sme si otázku, v čom má spočívať opodstatnenosť a autenticita tlačeného časopisu o architektúre (a inej kultúre) v čase omnoho rýchlejších a dostupnejších digitálnych médií. Internetové platformy, blogy, Instagram či Pinterest ponúkajú zdanlivo nekonečný priestor na okamžité zverejňovanie a archivovanie informácií, ktoré sú prístupné kdekoľvek, komukoľvek a zadarmo. Ako môže papierový magazín svojou limitovanou tlačenou plochou a vysokými nákladmi konkurovať internetu, nádhere jeho žiarivých fotografií či zázraku klikania a skrolovania, vďaka ktorým dokážeme jedným prstom obsiahnuť celý svet? Nepodliehame márnivému sebaklamu, ak vzdorujeme pravde pričasto opakovaného tvrdenia, že „print je mŕtvy“?

Napriek tomu sú situácie, keď je pomalý, náročný a z rôznych aspektov limitovaný papierový časopis presne tým, čím elektronické médiá väčšinou nie sú. Pomalosť a priestor obmedzený veľkosťou a počtom strán sú vlastne užitočnými a účinnými cenzormi lákavej edičnej nenásytnosti. Papier si vyžaduje dôkladne zvážiť každú vetu, fotografiu, ich usporiadanie, mieru, vzájomné prepojenie, celistvosť a logiku. Čo je raz na papieri, to už nemožno vziať späť, zmeniť ani vymazať. Je to tam navždy, so všetkými dôsledkami. A to dáva tlačeným časopisom váhu a vážnosť. Práve preto má zmysel pokračovať, naďalej zveľaďovať fanklub „klasických“ čitateľov, ale aj všetkých autorov, ktorí prostredníctvom Archu nastavujú súradnice kritického myslenia.

Arch prešiel rekonštrukciou. Zanalyzovali sme ho, rozložili na elementárne častice a poskladali nanovo, aby sme uchovali všetko cenné, čo za tie roky nadobudol, a posunuli ho ďalej. Pridali sme strany, nové rubriky aj širší, vysoko selektívny tematický záber, ktorý sa koncentruje nielen na kritickú reflexiu súčasnej slovenskej architektúry, ale aj na interiérovú tvorbu a dizajn. Pozorujeme a vyberáme. Nehľadáme to, čo vytvára súčasný obraz architektúry a dizajnu na Slovensku, ale najmä to, čo z tohto obrazu vyčnieva, prevyšuje priemer, spochybňuje samozrejmosť, provokuje iným prístupom, odporuje konvenciám. Ako píše nemecká historička a teoretička dizajnu Cordula Meierová: „V hre je rozhodnutie, čo je a nie je hodné uchovania, čo je hodnotné a čo bezcenné, čo je dobré a čo škaredé, resp. (povedané morálne) zlé. Tieto otázky nás vedú k verdiktu, čo má byť zabudnuté a čo udržané v pamäti.“ 1 Z tohto pohľadu je Arch ako album. Vkladáme doň iba to, čo by sa v dnešnej a ani v budúcej informačnej záplave nemalo stratiť.

V tomto čísle:

Ján Studený

Meliš/Michalko

TOITO architekti

cakov + partners

architekti.sk

N/A

Simona Janíšková

Kukilica – Smerek – Hubinský

Lubica Segečová

Martin Skoček

+ ďalší